Noční horizont

10. února 2018 v 12:52 | Shairin |  Básně
Spát s tebou pod nebem širým
Rozšířit si horizont pohledu
Trávím mysl jedem lásky
A doufám, že milovat tě dovedu
Chci cítit volnost
A chci tebe v sobě
Divoké vášnivé milování
V temné noční době
V opojení ze tvé nevinnosti
Sladký úsměv vábí hřích
S tklivou touhou nemravnosti
Přichází smrtící bláznivý smích
 

Vodnář

6. února 2018 v 17:33 | Shairin |  Deníček
Výsledek obrázku pro aquarius wallpaperPotkala jsem Vodnáře.
Prvního v mém životě. Je neskutečně úžasný. Krásný, milý, hodný, něžný a... mladší. Ale věk neznamená nic. Ne pro mě. Ano, napoprvé mě to trochu zarazilo, ale je mi s ním moc krásně.

Byli jsme v čajovně a strávili tam hodně času. Tak pozdě jsem domů z města snad ještě nepřišla. Znali se dohromady jen pár hodin, protože mě několikrát předtím doprovodil domů. A když se sešeřilo a místnost osvětlovalo jenom světlo svíček a lampy z ulice, oba jsme cosi vycítili. Stála jsem chvíli u okna, on se postavil za mě a já se o něj opřela. Povídali jsme si tak asi půl hodiny přinejmenším. Pak jsme si opět sedli a dopíjeli zbylý čaj a najednou... Byly jsme k sobě blízko. Šeptali jsme věci, které se normálně na prvním skutečném vážnějším setkání neříkají.

Trvalo dlouho, než jsme se políbili. Bylo to krásné a vášnivě. Srdce mi splašeně tlouklo, ale necítila jsem se provinile. Cítila jsem se svobodně. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali. Cosi mezi námi je. On byl trochu vyplašený, nechtěl nic uspěchat. Chtěli jsme být kamarádi a tak jsme si nechali čas na rozmyšlenou.

Pak jsme šli ven znovu. Z čajovny jsem utekla, protože tam na mě bylo moc lidí a chtěla jsem mít s Vodnářem soukromí. Zdrhla jsem ještě z dalších dvou čajoven a jedné kavárny. Lidi mě vytáčeli, chtěla jsem s ním být sama. Nakonec jsem se cítila provinile, ale on byl naprosto skvělý.
Vzal to v pohodě a mrzli jsme spolu venku na procházce a v parku. Zase jsme se líbali. Večer jsme stáli u vody a koukali, jak se na její hladině mihotají světla. Kolem nás plavaly labutě, kachny a přišla se podívat i nutrie. Malá, roztomilá, nebojácná.

Ten pocit v jeho obětí, jeho vůni, nebe, světýlka na hladině a klid a štěstí, chvilku nádherné pouhé existence si budu pamatovat navždy.

V pondělí jsem ve škole překypovala skvělou náladou, večer jsem měla nutkání mu napsat, ale neudělala jsem to. Byla jsem podrážděná. Usínala jsem s myšlenkama na něj.
Dnešní den je naopak. Ráno bych nejraději zavraždila každou živou duši, teď se cítím skvěle. Těším se na víkend. Na jeho úsměv a hluboký pohled.

Jsem hrdá na to, že jsem vodnářka a je skvělé sdílet svoje bláznovství s jiným vodnářem. Všechno se seběhlo tak rychle, ale jsem vděčná za to, že přišel do mého života a jsem rozhodnutá si užít každou minutu s ním, i kdybychom nakonec byli "jen" kamarádi.
Ale to už je jiný příběh...


Instantní orgasmus

31. ledna 2018 v 20:15 | Shairin |  Zamyšlení
Výsledek obrázku pro smyslná vílaLidé pořád někam spěchají. Neustále po vás chce někdo výsledky. Ale k čemu to je?

Po uhnaném únavném dni si chce člověk jenom odpočinout. Přijde domů z práce nebo ze školy a chce klid. Zapne televizi a nechá běžet jeden z těch nekonečných seriálů a buď si k němu přinese jídlo, nebo ho nechá jako kulisu, aby se necítil sám.

Ano, i já tohle dělám. Přiznávám, že každý den. A víte co? Vadí mi to. Hodně. Jenom jsem ještě nějak nedospěla do bodu, kdy už mám dost bezduchých užíračů času a nejsem s to změnit to. Ale uvědomuju si to a cítím, že nejsem daleko od odpoutání se od toho. Ono totiž trávit čas sama se sebou je někdy trochu děsivé.

Spousta lidí si stěžuje, že nemá čas, ale když ho má, ve skutečnosti ho vyplní další "prázdnou" činností. Proč? Protože se to tak dělá? Protože se to očekává? Protože se bojíme zamyslet se skutečně nad tím, co opravdu chceme? Protože jsme líní?

Je to jako sex. A právě úvahy nad ním mě donutily přemýšlet nad sebou jinak. Častokrát jde jen o uvolnění energie a o krádež energie mezi milenci. Ale myslím si, že to není dobře. Používat sex třeba jako odreagování je podle mě kontraproduktivní a nesprávné. Jde tam jen o výsledek, jakkoliv skvělé se to může zdát.
Je to stejné, jako když si to děláme sami. Chybí nám sex, chceme se "uvolnit" a uděláme si to. Ale často se soustředíme pouze na "výsledek". Schválně, kolik z vás si opravu užívá sex sama se sebou?

V dnešní době jsme krmeni instantně, tak, abychom nemuseli přemýšlet a jenom slepě konzumovali to, co je nám předloženo.
Ona zmíněná televize je instantní odreagování. Alkohol rovná se většinou instantní zábava - smích zaručen. Sex nebo sebeuspokojování, v obou případech, ve druhém pak zvlášť, jde často o instantní orgasmus. Dovnitř - ven, dovnitř - ven, je to skvělé a hotovo dvacet. A pak se spousta lidí diví, že má plochý sex. Že to mezi nimi nejiskří, jako to jiskřilo dřív. Není divu, když i sami se sebou řeší jenom to, jak se co nejvíc a nejrychleji uvolnit a příliš nad tím nepřemýšlí. Hledají něco víc, ale zaměřují se zase jenom na konečnou stanici. Ale to víc se nejčastěji nevytrácí ve fyzičnu, protože mizí v citech. V rovině, kde začínají představy, vnímání a cítění. Energie a přítomnost.

Proč myslíte, že se tak píše a mluví o erotických pomůckách? A přitom by stačilo, zaměřit se jen na přítomný okamžik. Na to, co cítím a proč to cítím a jak to udělat více vášnivější. Když vnímám sebe, svoje tělo a přítomnost, energii a tělo svého partnera, je to o něčem jiném, než když se zaměřím jenom na to, že se chci udělat.

Myslím, že klíčem k úspěchu čehokoliv, je vědomá cesta, vnímání toho, co chci, proč a jak. Pak už se stačí jen zlehka jednou dotknout a voilà... Ze sexu se stává milování. Z nápadu reálná věc. Ze sna skutečnost.

Jistě, že cesta za "tím něčím víc" je trnitá, složitá a často neobvyklá a mnohdy ji může okolí odsuzovat. Ale stojí za to. A nejen konečný výsledek, který je mimochodem mnohem lepší, než když to vyřešíme instantním návodem "v prášku, stačí přidat vodu".

Proto se snažím nebýt konzument. Jistě, ne všechno se mi daří, ne vždy a ne u všeho mám úspěch, ale svět je postupně barevnější, vůně voňavější a já se víc usmívám. Snažím se a to je důležité.

Nebuďmě konzumenti instantních zázraků na počkání. Raději si stvořme svůj vlastí zázrak, který nám dá mnohem víc, než jen chvilkové uspokojení, ať už je jakéhokoliv druhu...
 


Ona

16. ledna 2018 v 21:01 | Shairin |  Básně
Těžké ticho šeptá její jméno
V lesklých vlasech vítr ševelí co zbylo
Jiskra v oku směje se, když zračí její tvář
Ústa marně snaží se napodobit její hlas
Její jméno...
Ústa vysloví je zas a zas
Co zbylo jediné, je její tvář
Vítr tichounce ševelí
Žal jedné vzpomínky


Státnice, nemoc a víkend

7. ledna 2018 v 11:35 | Shairin |  Deníček
Výsledek obrázku pro státní zkouška z psaní na klávesniciTenhle týden jsem dostala vysvědčení o základní státní zkoušce ze psaní na stroji. Jsem tak hrozně moc šťastná, že se mi ty státnice povedly! Byla jsem kvůli tomu trochu nervózní, ale díky Modinu se mi daří líp zvládat stresové situace, tak mi ta zkouška ani nepřišla tak strašně složitá. Nejhorší na ní bylo to psaní, ale dopis a tabulky byly už lehké. Chtělo to jen trochu přemýšlet a nebýt zbrklá. Jsem opravdu šťastná, že jsem to dala.

Už méně šťastná ale jsem z toho, že jsem nemocná. V pátek jsem přišla domů, všechno bylo dobrý a najednou zničeho nic, jako když lusknete prsty se mi začalo svírat hrdlo, pálilo mě na patře, rozbolela mě hlava a vyletěla mi teplota. V noci to bylo naprosto hrozné. Měla jsem šílenou zimnici a bylo mi fakt zle. Teď už je to trochu lepší, ale stále mě bolí v krku.
Mrzí mě to, protože jsem byla s někým domluvená, že půjdeme ven, až bude příležitost a zdálo se, že by se mu to hodilo právě o tomhle víkendu, jenomže já to musela odvolat. Moc tomu nerozumím. Asi jsem někde nachladla a skočil na mě nějaký zákeřný bacil.

Každopádně, ta moje nemoc byla alespoň trochu dobrá a to k tomu, že jsem teď přes víkend složila dvě básně. Ještě si nejsem úplně jistá, jestli je budu publikovat tady na blogu, každopádně z nich mám ale radost. Jsou docela dlouhé.

Dlouho jsem už nepotkala Číču. A upřímně mám o ni po tom Silvestru trochu strach. Volala jsem na ni několikrát během tohoto týdne i s miskou s kapsičkou, ale vždy přiběhl jiný kocour, který se u Číčiny misky dřív občas přiživil a očividně si už zapamatoval, jak na ni volám, protože chodní čím dál častěji. Tak to vypadá, že jednou ze mě bude ženská, co vykládá karty, chodí v dlouhých sukních a žije s tisíci kočkami někde na kraji vesnice.

Pár slov k roku 2018

1. ledna 2018 v 14:19 | Shairin |  Deníček
Ahoj všichni!

Po dlouhé odbě vás zase zdravím, tentokrát už v novém roce. Silvestra jsem si moc užila, kočičák to taky přežil, jenom doufám, že se dneska šťastně dovolám na Číču.

Přemýšlela jsem, jestli si budu dávat do tohoto roku nějaká předsevzetí nebo tak něco podobného. Nakonec jsem se prostě rozhodla sepsat, co bych chtěla letos změnit a čeho bych ráda dosáhla.

• Jíst zdravě, vážit si jídlo a zapisovat, nejíst sladké, pít hodně čisté vody
• Cvičit alespoň 5 dní v týdnu jógu, udělat provaz, stojku na rukou a most ze stoje
• Naučit se z internetu základy jazyka Dzongkä a umět základy ruštiny (ideálně si pořídit knihu nebo učebnici v ruštině)
• Mluvit méně sprostě, přestat říkat slova jako "ježiši", "panebože" atd.
• Chodit více na procházky do lesa a do přírody
• Psát častěji na blog
• Najít si brigádu a pracovat v ní alespoň 1 měsíc
• Více vykládat karty
• Chodit více mezi lidi a na výlety

Doufám, že se mi povede všeho dosáhnout.

Tolik k začátku roku 2018. Přeji vám v něm mnoho úspěchů a radosti, lásky a zdraví!

Mějte se krásně!

Jen malé... střípky

16. prosince 2017 v 15:20 | Shairin |  Deníček
Přes dnešní noc jsem několikrát přerušovaně astrálně cestovala. Nějvětší problém bylo neotevřít fyzické oči a přitom vidět prostor okolo sebe v astrále.

* * *

Ráno mi bylo dost zle. Možná z toho AC? Možná se na mě něco nalepilo? Kdo ví. Pomohla mi až ledová voda. Dnešek je vůbec divný. Fyzicky mi není moc dobře, ale psychika jede na 1000 %. Pěkně na plné obrátky.

* * *

Ze dne na den, vlastně téměř z minuty na minutu, mi začalo záležet na skoro cizím člověku. Po dlouhé době cítím, že jsem se možná, MOŽNÁ zamilovala. Něco na tom musí být, když jsem byla schopná přes hodinu čekat v mraze a pak se ani nezlobit, že to nedopadlo.

Těším se na večer. Snad to tentokrát vyjde...

* * *

A tam, na hraně zítřka
Hořela ve stínu
Jen malinká svíčka
V barvě temného rubínu

Naděje... a chlad netečnosti
Jako malé plamínky
Tancujíc ve světle skutečnosti
Nedbají na svoje vzpomínky

Na hraně zítřka
Rozházené střípky leží
Co láska jen pro vášeň
Roztouženě v srdci střeží



Číča to ráda kuřecí

25. listopadu 2017 v 19:32 | Shairin |  Deníček
Výsledek obrázku pro simon's cat feed meUž je to několik týdnů, co krmím Číču z ulice. Nezdá se mi, že by nějak výrazně přibrala, ale aspoň jí není míň. Občas mě potká nějaký kolemjdoucí, a když čičinu zná, tak hned spustí. Že prý ta ví, kde se nakrmit, nebo že je to ale potvora, co se lísá jen aby dostala nažrat a že jí přikrmují tam a tam.
Mně se to ale moc nezdá. Kdyby jedla tak, jak lidi říkají, tak by jí byl větší kus. A tak ji dál přikrmuji. Bohužel jsem byla nucena snížit krmení na obden, protože si nemůžu dovolit platit tolik korun jen za její žrádlo, ale i tak mám dobrý pocit z toho, že něco dělám pro tu miloučkou kočku.

Ovšem je teda pěkně zmlsaná.
Koupila jsem jí paštiky pro kočky, že jí přilepším a bude mít radost. Číča přišla, čuchla, olízla a rozhodla se, že tohle žrát nebude. Tak jsem zkusila granule. Dělo se to samé. Tak jsem koupila jiné. A ona se na to vybodla zase. Nakonec jsem se dopracovala k tomu, že žere kuřecí nebo zvěřinové kapsičky, tak teď dostává pouze ty. Ne že bych jí nepřála něco jiného, ale už se bojím jí jiné krmení koupit, protože když to nebude žrát, tak co sakra s tím?
Vyhodím peníze jen tak oknem. Jasně, je tu možnost dát to do útulku, ale ten vám otevřené granule nevezme. Tomu se nedivím, taky bych z opatrnosti raději nebrala od cizího. Tak jsem vyhmátla místo, kde lidi krmí jiné toulavé kočky a až tam příště pojedu, granule jim tam vezmu s sebou, aby z toho aspoň někdo něco měl...

Ale jinak je mi Číča vděčná. Už mám na ní naučené volání a ona se vždy přižene a mňouká a je celá šťastná, že mě vidí. Tak si s ní povídám zatímco hamká a hladím jí po krásném kožíšku a než odejdu, tak se ještě pomazlíme. Je to nejvíc, co pro ni můžu udělat. Zima mi trochu dělá starosti, ale když to na ulici údajně přeřila tři roky, tak to snad zvládne i letos...

Mimochodem, znáte internetovou stránku Click and feed?
Stačí , když jednou za den kliknete a díky tomu naplníte virtuální misku pro opuštěná zvířata v útulcích. Váš klik naplní virtuální misku. Tyto misky se každý měsíc sečtou a promění ve skutečné krmení, které se rozešle do vybraných útulků. Hlavním partnerem tohoto projektu je společnost Brit, která vyrábí kvalitní krmiva pro zvířata.

Je to jednoduché :
1 kliknutí = 1 naplněná virtuální miska = 1 skutečná miska krmiva


http://www.clickandfeed.cz/tlacitko/


https://1gr.cz/fotky/idnes/10/023/sph/MCE315d4a_diana_31.jpg

Jen pro ilustraci, Číča vypadá nějak takhle, lepší podobnou fotku jsem na netu nenašla.

Vražedné pondělí, poezie a číča

3. října 2017 v 20:53 | Shairin |  Aktuálně
Výsledek obrázku pro catOd milulého stonání, ze kterého mi ve škole naskočila spousta procent absence jsem se už vyléčila, ale teď to na mě padá zase. Tak se snažím držet zuby nehty a fungovat jak se dá, protože i ostatní členové domácnosti jsou nemocní. To je prostě ten podzim.

Nedávno jsem zase měla takové kuriozní pondělí. Ono to vše vlastně začalo už v neděli večer. Byla jsem samozřejmě hrozně šikovná a narazila si levé koleno o roh postele. Následovalo alespoň půlhodinové ledování a proklínání mojí nešikovnosti. No, naštěstí se mi v koleni voda neudělala a byla tam jen hnusná obrovská modřina.
Už v pondělí ráno jsem ale měla špatný pocit. Intuice mi jasně říkala, že bude nějaký průser. No a taky že byl. Šla jsem po škole přes most do města, potřebovala jsem tam něco vyřídit a téměř na konci mostu jsem zakopla, naštěstí jsem nespadla, ale i tak jsem si udělala výron na pravém kotníku. (A ne Ukrajinko, opravdu tam není rovný chodník, ale jsou na něm hrbolky!!!) Dobrý, přestála jsem to, oklepala se a i s tou nohou šla dál. Rozhlížím se, abych přešla výjezd z podzemního parkoviště. Nikde nic, tak jdu a najednou vžuuuum! Tak tak jsem stihla zastavit a projelo kolem mne auto. Málem mě srazilo, ale ještě jsem stihla uhnout.

,,Divný, odkud se sakra vzalo?", říkala jsem si. Ale jdu dál, hned na přechod, který je za výjezdem. Rozhlídnu se, všechno dobrý a najednou zase auto.
,,Hmm dobrý, už jsem mohla být přejetá dvakrát. To mě chce snad někdo zabít, nebo co? " Potřásla jsem zmateně hlavou a přidala do kroku.

Ve městě jsem zařídila vše, co jsem chtěla, dokonce jsem byla spokojená, že šlo všechno tak hladce. Stále jsem se cítila trochu nejistě, ale Vesmír mě uklidnil tím, že mi pozdržel trolejbus domů. Původně už měl být na další zastávce, ale stihla jsem ho těsně.
,,Dobrý, už sedím v buse, už bude všechno fajn..." říkala jsem si a pousmála jsem se na slečnu, která měla vlasy spletené do copánků a ty stočené do drdolu. Ten účes se mi moc líbíl. Pak už jsem vystoupila na své zastávce a všimla si, že slečna vystupuje taky, ale nevěnovala jsem jí pozornost. Přešla jsem silnici a po chodníku mířím domů. Najednou cvak a ležím na zemi. Naprosto brutálně jsem se vysekala. Telefon, na kterém jsem zrovna chtěla vypnout písničky mi vyletěl z ruky a bezpečností sklo se roztřísklo. Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to, jen mi hlava klesa na ruce.

Pak jakoby z dálky slyším: ,,Halóó, slečno, jste v pořádku? Jste v pořádku, nestalo se Vám nic?"
,,Jo, dobrý, jen mi dejte minutku." odpovídám, natahuji se pro telefon, vypínám hudbu a vytahuju sluchátka z uší. Snažím se zvednout a přitom jsem si všimla, že na mě mluvila ta copkatá slečna z trolejbusu.
,,To je dobrý." povídám, bydlím tady kousek, tak už to dojdu. Slečna se mile usmála, rozloučila se a šla svojí cestou. Já taky svojí.

Doma jsem přestala zadržovat pláč, andrenalin opadl a já začala kontrolovat svoje zranění. Výron na pravém palci jako prase, (palec byl celý fialový) naražený pravý loket a odřené levé den předem ošklivě naražené koleno. Super. Já věděla, že se mě dneska někdo snaží zabít, pomyslela jsem si a mraženou zeleninou ledovala svoje zranění. Palec vstal z mrtvých za tři dny, loket taky tak, ale to koleno! To mě bolí ještě teď, i když už ne pořád, jen při určitých pohybech, například při chůzi ze schodů. Toť k vražednémů pondělí. Někdo má fakt smysl pro humor...

Před několika dny jsem musela dát přeštělovat svůj telefon. Byl už pěkně náladový a potřeboval přeinstalovat. Tak jsem se musela obejít asi tři dny bez něj. Jiný člověk by se asi zvencnul, ale já ho vlastně vůbec nepostrádala. Jediné nutkání, které jsem měla bylo dívat se na hodiny. Třeba v noci, když se člověk vzbudí, znáte to... Ale jinak to vlastně byly pohodové dny, kdy jsem si přišla mnohem volnější a svobodnější, než s ním. No teď už je spátky a jsem ráda, ale je fajn vědět, že ho nepotřebujete nutně k životu a nejste na něm závislí.
Naopak mě to motivovalo zajet si do města do Levných knih pro knihu Alkoholy. Máme ji v povinné četbě a Ukrajinka mi ji nechtěla půjčit. Mě ale docela zaujala, takže jsem se rozhodla, že jí udělím čestné místo ve svojí knihovničce, kde strážím jen ty největší knižní poklady. Teda alespoň pro mě. No a když už jsem byla v knihkupectví, tak jsem rovnou přibrala i další knihu s básněmi. Na jméno autora si už nevzpomenu, ale kniha se jmenuje Má bohéma a básně v ní jsou prostě dokonalé! Je to divné, nikdy dřív jsem básně tolik nemusela, protože jsem nemohla najít takové, které by mě pořádně zaujaly, a teď narazím rovnou na dvě.

U nás v ulici jsem už párkrát potkala nádhernou čičinku. Je dlouhochlupatá šedavo-hnědá a naprosto dokonalá. Jedna paní říkala, že je její, ale nezdá se mi to. Je dost pohublá, určitě nemá přes dvě kila. Držela jsem ji chvilku v ruce a je to, jako by jste drželi malinké koťátko a ne kočku, které prý letos budou už tři roky. Potkala jsem jinou paní a ta říkala, že jí příležitostně krmí, protože je jí ji líto a sama kočku doma má, tak má i pár granulek nazbyt. No, v pondělí se mi čiča přimotala pod nohy, když jsem šla domů a tak usilovně mňaukala, že jsem se za ní pak vrátila s půlkou konzervy. Sežrala všechno téměř okamžitě. Přitom domácí kočka, která někomu opravdu patří takhle hltavě nejí.

Nad tím mi zůstává rozum stát. Někdo si tu kočku osvojí a pak jí nechá pobíhat takhle a ještě se k ní hlásí? Proč si beru na zodpovědnost zvíře, když nejsem schopná se o něj postarat? Nechápu. Opravdu ne.

Dneska jsem jí dokrmila druhou polovinou. Asi jí nakoupím nějaké krmivo, abych jí na zimu přilepšila. Je mi jí líto a kdoví, kdy se fakt dobře nají. A jestli vůbec, protože je vážně hubeňounká.


To by tak byly moje aktuální prožitky. O škole si psát netroufám, protože mi z ní trochu stoupá tlak a o jiných lidech okolo mě taky ne. To bych to už rovnou mohla jít zabalit. Ale jinak se mám fajn. Daří se mi (*klepe na stůl*) a jsem šťastná... :)

Nemocná

18. září 2017 v 17:12 | Shairin |  Aktuálně
Už je to tak. Zářijové počasí mě skolilo s nemocí do postele. Župan se stal mým nejoblíbenějším kouskem oblečení. Prozatím se poroučím.

Mějte se a smějte se.
:)

Kam dál

Založeno : 29.01.2016
E-mail : amon21@seznam.cz
•••
Blog je aktivní
•••
Desing © Shairin 2017
•••
Odkaz na autory/zdroje obrázků v článcíh zobrazíte kliknutím na obrázek.
V případě, že obrázek neobsahuje odkaz, je mým dílem.
•••
Na veškerý obsah blogu se vztahují autorská práva. Kopírování bez souhlasu majitelky stránek je přísně zakázáno !
•••
© amon21.blog.cz 2018