14. 6. 2018

BLOG SE Z OSOBNÍCH DŮVODŮ PŘESTĚHOVAL.

PŘÍPADNÍ ZÁJEMCI O NOVOU ADRESU NECHŤ MI NAPÍŠÍ DO ZPRÁV AUTOROVI.

- Shairin -

Zápisky z posledních dnů

14. května 2018 v 20:22 | Shairin |  Deníček
Úspěch, Dohoda, Podnikání, RozveselitTak jsem nastoupila minulý týden na praxi a snažím se zapadnout. Víte, jak se povídá, že když chcete s vlky býti, musíte s nimi výti? No, teď jsem pochopila, co to znamená. Totiž já jsem ten typ člověka, co se snaží být svůj a nejde s proudem. Naopak, když to jen trochu jde, dělám si věci po svém. Dobré rady si vezmu k srdci a na hloupé řeči se snažím nereagovat, i když je to občas těžké. Dva dny mi zapadnout moc nešlo, do toho byl svátek a pak mi bylo dva dny špatně. Jsem milá a usmívám se, ale nějak to asi nezabíralo. Tak jedu v programu neobtěžovat, pokud to není důležité, dělat si svou práci a být tak trochu neviditelná. Zatím jsem si nejlíp pokecala s paní na vrátnici, ale dnes jsem se rozmluvila se dvěma kolegyněmi s účtárny, s jednou teda víc, ale to už není tak důležité. I tak to beru jako úspěch.

Já je vlastně tiše obdivuju, že to tady vydrží. Pro mě by to byla docela nuda, sedět každý den v účtárně a mít před sebou jen čísla a smlouvy. Na tohle já zkrátka nemám nervy a před všema co tam jsou v tomhle směru smekám. Doufám, že já jednou budu dělat to, co jsem si vysnila, nebo aspoň práci, která mě opravdu bude bavit, a budu jí dělat s vášní. Tohle já bych nevydržela. Jsem ráda, že květen má i svůj konec. Já miluju tenhle měsíc, hlavně proto, že už je teplo a kvete šeřík, ale tentokrát se opravdu těším na červen a na prázdniny víc, než kdy jindy. Z praxe totiž musíme odevzdávat i seminární práci, která bude mít velkou váhu. A já z toho mám trochu strach. Vlastně se klepu každé ráno v autobuse, už když jedu na praxi, i když vím, že hlavu mi nikdo neutrhne. Nesmí, naštěstí. Docela jsem se tam už zabydlela a kromě pomalu utíkajícího času, což je pro mě největší zabiják, jsem vcelku v pohodě. Tak aspoň něco.
Související obrázek

V sobotu jsem třídila nějaké oblečení a přendávala jarní a letní věci z vrchu skříně dospod tak, aby byly po ruce, a zimní jsem vrzla až na horní poličky. Chtěla jsem to udělat až na konci května, ale nějak jsem cítila, že je to potřeba už teď. No, co na to říct. Vztekala jsem se u toho jako malá, tentokrát očistný účinek nebylas tak velký, ale i tak z toho mám dobrý pocit. Minimálně jsem zjistila, že mám co na sebe, jenom to nenosím. Tak jsem nějaké neobnošené a pěkné věci, které si fakt už nevezmu, dala do takové té sběrné popelnice pro lidi, co je ještě využijí. Tohle je na tom skvělé, že když z něčeho vyrostu, nebo už to zkrátka nevyužiji, tak jiní to mohou ještě nosit.

Ten den večer jsem byla s Cukřenkou v čajovně a obsluhoval nás Kytarista. Ach bože, jak on je stále nádherný. V každém člověku, ve kterém najdu něco dokonalého, to vidím pořád, i když mi pak třeba ublíží, nebo to prostě nedopadne. A tak ho stále tiše obdivuji a okukuji. Netajím se tím, že bych ho nechtěla "zpátky". Ale protože mi na něm záleží, respektuji jeho volbu. Nicméně, malinko ho popíchnout, až se příště uvidíme, tomu se možná neubráním.

Když jsme byli v té čajce s Cukřenkou, bylo mi celou dobu zle. Vůbec nevím proč, ale dost mě bolela hlava a bylo mi na zvracení. Ale nechtělo se mi domů, protože jsem cítila, že bych upadla do takové té nálady ve stylu všechno je na guvno, nic neumím, jsem k ničemu, nevím, co chci a co mám dělat. Cukřenka mě naštěstí chápe a je mi s ní báječně. Jsem opravdu šťastná, že jsem našla někoho, jako je ona. Nebere mou přecitlivělost na lehkou váhu, vnímá energie podobně jako já a nevysmívá se mi, když mluvím o něčem, co je pro mě realita, ale zní to šíleně. A i když máme na nějakou věc jiný názor, navzájem ho respektujeme a nemáme se pro to o nic míň rády. Občas mám pocit, že jsme z jedné dělohy. Že jsme prostě sestry. Opravdu dlouho jsem čekala na kamarádku, na přítelkyni jako je ona.♥

Jak jsem naznačila v předchozím odstavci, občas na mě padají takové ty nálady, kdy nevím, co chci, co mám dělat a kam směřuji, nebo jak se tam vůbec dostanu. Nejlépe mi na to zabírá vyplakat se, dát si sprchu, zacvičit si, nebo si postěžovat mamce na rameni, popřípadě to prokonzultovat právě s Cukřenkou.

Zajímalo by mě, jak to děláte vy, když se na vám sesypou nakupené maličké problémy, z ničeho nic v jedné chvíli.

Já přemýšlím i nad tím, jestli se na mě nesednou nějací energetiční paraziti. Často se mi totiž stává, že nemůžu být ve společnosti nějakých lidí, protože mi jejich energie dělají zle, kolikrát nejen psychicky, ale i fyzicky. To potom vždycky dojedu domů, poňuchňám si kocoura, dám si sprchu a musím počkat, až se zase naladím na svojí vlnu. Někdy to trvá jen zbytek dne, jindy kvůli tomu nemůžu usnout (ačkoliv já obecně usínám pomalu a špatně, musím s tím něco udělat) a z některých energií mám depku ještě dva i tři dny, než to odezní. Problém je, že jsem nedávno u sebe vysledovala, že u většiny lidí dokážu rozpoznat víceméně brzy, jestli mi s nimi je dobře nebo ne, ale pak se najdou takové výjimky, u kterých, když jsem s nimi, cítím se víceméně skvěle a něco můj "radar" přeruší, ale jakmile dorazím po setkání domů, tak se sesypu a je mi zle. Ještě nedávno jsem nevěděla, proč se cítím najednou špatně, když ještě pár minut před tím je mi dobře, ale pak mi došlo, že to dělají ti lidé. U některých se mi zkrátka vrátí zpátky a zostří moje citlivost až po tom, co se s nimi rozloučím. A já nevím, co s tím dělat. Minule mi bylo mizerně, tak jsem si šla dát do těla yogou a zkrátka jsem to nějak vycvičila. Ale jestli to bude fungovat příště znovu, to fakt nemám ponětí.

Jinak mám ze sebe docela radost. Dokopala jsem se k tomu, abych yogu cvičila dvakrát denně. Vstávám teď o půl hodiny dřív a hned po probuzení si zacvičím dvacetiminutové video, které mě příjemně protáhne. Když pak ráno dojdu na praxi, nebo kamkoliv, vypadám sice možná podobně unaveně, jako ostatní, ale mám ze sebe krutě skvělý pocit, že už jsem cvičila a udělala jsem tak něco navíc, co jiní ráno třeba nezvládli. Jsem teď hrozně namotivovaná, protože vidím i rychleji pokroky, co se týče mé pružnosti. Jen mi vždycky sebere dobrou náladu to, když se mi udělá špatně a já ten den cvičit nemůžu. Aspoň jednou bych chtěla odcvičit 6 dní v týdnu, jenomže se mi to ještě nikdy nepovedlo, protože mi každou chvilku něco je. Středu vynechávám záměrně, protože mám odpoledku a to jsem ráda, že dolezu domů, ale zbytek týdne se snažím.

Jo a ještě perlička na závěr. Včera u nás byl dopoledne rodinný přítel. Pak nám volal odpoledne, aby se zeptal, jak se daří našemu kocourkovi - byl totiž na veterině. Tak jsme mu to povyprávěli, a den prostě nějak proběhl. Večer sedí mamka u počítače a něco tam hledá na internetu. Já ležím na posteli, v ruce telefon a čtu si články, když tu najednou se mi hlavou mihne myšlenka, že jí bude volat právě ten kamarád. Na momentík jsem se zarazila a říkám si, že to je blbost, že jí to nebudu ani povídat, ale pak jsem jí to přeci jen řekla: "Bude ti volat ten a ten, mám takový pocit." Maminka se divila, proč si to myslím, že nemá důvod volat, právě proto, že už spolu mluvili odpoledne. Nicméně tak za dvě minutky telefonovala ona jemu, aby jí s něčím poradil, a když spolu mluvili, tak ten kamarád povídá: "Před dvěma minutami jsem si říkal, že bych ti zavolal." A mamča mu na to konsternovaně odpovídá, co jsem jí před dvěma minutkama oznámila. Tak jsme se tomu všichni zasmáli a já poděkovala intuici, že tak krásně zafungovala. Ještě teď mám z toho vánoce. Snažím se to totiž cvičit a každé úspěšné detekování takovéto nápovědy shůry mě moc těší!

Výsledek obrázku pro aura
Chci Tě mít zas
Má postel je stále volná
Srdce mi buší
Protože k hříchu s tebou cítím se svolná
Chci slyšet zas
Tvůj zvučný hlas
Zalykám se Tvojí krásou
Možná to tušíš
Mohl jsi být mojí spásou
A místo toho na pošltáři
Ve vzpomínkách s Tvojí tváří
Hledám kousky poezie
 

Zamyšlení o dětech

9. května 2018 v 18:28 | Shairin |  Zamyšlení
Musím říDěti, Rybaření, Činnost, Asie, Pozadíct, že jsem ten typ člověka, který věří, že není jen jedna správná cesta, ale že možností je nepřeberné množství a každý má právo zvolit si tu svou, která mu nejvíce vyhovuje. Je důležité zároveň respektovat volbu někoho jiného. Ano, nedávno jsme ve škole zabrousili na téma děti a já pravděpodobně tímto článkem rozvířím vody a zvednu mandle mnoha lidem, ale prostě to tak cítím a je to jen můj názor. Tak to tak prosím berte.

Možná jsem mladá, ale pravdou je, že o dětech přemýšlím už dlouho. Probírám to v hlavě ze všech stran, zvažuji všechny cesty a jsem rozhodnutá děti nemít. Ne, nebojím se těhotenství, porodu, mateřství a podobně. Prostě je nechci.

Je to tak. Nechci mít děti.

Rozhodně ne tak, že si jednoho krásného dne s partnerem řekneme: ,,Miláčku, uděláme si miminko, pojď!" Tím spíš jsem proti tomu, mít děti, aby se zachránilo manželství, vztah a z podobných důvodů. Kromě lásky a upřímné touhy po miminku neuznávám jiný důvod, proč je mít, jelikož jiné důvody nejsou vůči dětem fér a etické, dle mého názoru.

Kdybych otěhotněla nedopatřením - zásahem osudu, a miminko bylo zdravé (aby mohlo žít plnohodnotný život), tak si ho nechám a budu ho vroucně milovat nejvíc na světě. Dokonce mám už vymyšlená tři holčičí jména (klučičí trochu pokulhávají). Ale rozhodně nechci přivést dítě do tohoto světa, protože se to má. Protože je to běžné a tak se to očekává a protože žena má mít děti.

Spousta lidí mě v této chvíli s úšklebkem přeruší a povídá, že je to přirozené, že nechci dítě, když je mi teprve osmnáct a že časem svůj názor změním. Že každá ženská zblázní a začnou jí tikat biologické hodiny. Dámy a pánové, nezměním. Nezměním svůj názor, protože to by se nejprve musel změnit svět a to moc růžově zrovna nevypadá. Ano, rýpalové a lidé, pro které je život stereotyp a nechápou, že někdo může mít i jiný názor než oni, najdou díru ve všem. Ale koneckonců můj život nikdy žít nebudou. Naštěstí. A ani já ten jejich ne. Myslím si ale, že mám pádné důvody, proč děti nechci, například...

...Tenhle svět ze dle mého pohledu hroutí. A já nechci své děťátko přivést do takové doby. Lidé drancují Matku přírodu, využívají ji a ničí, aniž by jí většinu z toho navraceli a byli vděční za to, co nám dává. Ano, někteří si to již uvědomili a snaží se prostřednictvím různých eko-organizací pomáhat chránit to, co ještě zbylo. Ale ruku na srdce, stačí to, když deštné pralesy se vypalují ve velkém, lidstvo zamořuje planetu nadměrnou produkcí odpadu? A to zdaleka není ani špička ledovce, spíš jen "třešnička na dortu".

...Myslím si, že dítě by mělo být stvořeno z lásky a s láskou také vychováváno. Ovšem v dnešním světě nemám já jako běžný člověk reálnou šanci tohoto dosáhnout, protože pokud si nevezmu milionáře, tak musím nějak pracovat. Ano, můžu pracovat z domova, ale to pořád nemění nic na tom, že své dítě musím povinně odkládat do školky (třetí rok je povinný) a říkat tomu socializace, a následně jej nechávat chodit do školy. Aby z něj "něco bylo", tak na střední a potom ideálně na vysokou a nakonec mi frnkne z rodného hnízda a já, místo abych mu s láskou vštípila všechny potřebné dovednosti a případně potom jej nechala jít studovat, se musím dívat na to, jak mi ho systém bere a říká tomu vzdělávání.

...S předchozím bodem souvisí další bod a to ten, že vzdělávací systém u nás zkrátka nefunguje správně. Kolik hodin jsme proseděli ve škole v naprosto zbytečných hodinách? Kolik času nám to vzalo, kdy jsme se mohli věnovat svým vlastním zájmům a rozvíjet se? Jak moc v nás vzdělávací systém udusal přirozenou touhu učit se? Je třeba k tomu něco dodávat?

...Chci své dítě ochránit od škodlivých věcí, ale okolí mou snahu může často bojkotovat. Abyste pochopili, o čem mluvím, dám vám názorný příklad: Mobilní telefony škodí lidskému zdraví, ale skoro všichni je mají. Mám tedy svému dítěti zakázat telefon a chránit tak jeho zdraví, ale riskovat, že bude ve škole vyloučeno z kolektivu jako outsider a šikanováno, protože nemá telefon? Nebo to mám udělat obráceně? Podobně je to s očkováním. Víte, jsem v zásadě proti očkování. Mám se ráda a nenechám do sebe píchat jedy. Na druhou stranu, některá očkování jsou povinná a musíte je nechat svému dítěti píchnout, jinak vám ho nevezmou do školky, nebo na vás pošlou sociálku a jsou z toho různé tahanice. Klobouk dolů všem, co se povinnému očkování vyhnuli. Ocenila bych, kdybyste mi případně napsali, jak se to dá udělat.

Víte, tyto důvody nejsou zdaleka všechny, ale jsou to ty nejpodstatnější. Dost mě zaráží, že je někdo může jen tak smést ze stolu se slovy, že kdo mi bude vydělávat na důchod a kdo se o mě postará, až budu stará. Nebo s tím, že nad tím "moc přemýšlím". Možná ano, ale je to dle mého rozhodně rozumnější, než si ušoulat mimčo a pak čučet jako puk, co všechno musí matka dělat a to často proti své vůli. Já nikomu neberu jeho touhu po dítěti. A nikomu neříkám a nevnucuji, že mít dítě je špatné, nezodpovědné a kdesi cosi. Pro někoho jsou děti smyslem života, pro někoho vítaným a krásným pokračováním vztahu a někdo je zkrátka nepotřebuje, netouží po nich nebo se na ně necítí. Ale očekávala bych alespoň toleranci jiného rozhodnutí, když už né pochopení nebo dokonce podporu. Myslím, že rozhodnutí je vždy na ženě, neboť jen ona dává život. A má právo svobodné volby.

A tak se ptám, jak to máte vy, s představou o dítěti?

Láska, Lidé, Dvě, Žena, Portrét, Děti
Tak, a teď mě můžete začít kamenovat.

Ani to nebolí

5. května 2018 v 14:27 | Shairin |  Deníček
Ten den jsem byla od rána docela hladová, vzala jsem si do školy malou svačinu a měli jsme odpoledku. Domů na čerstvou dokonalou svíčkovou jsem se těšila naprosto neskutečně. Byla jsem vcelku unavená a šťastná, že jsem dorazila domů a můžu mít klid.

Napadlo mě napsat Kytaristovi. Poslední týdny jsem se mu sice ozývala jenom já, on byl takový chladný. Já to beru tak, že když vám na člověku alespoň nějakým způsobem záleží, přeci máte přirozený zájem o to, jak se mu vede, a tak jsem mu napsala. K mému překvapení odepsal docela hned. To už jsem seděla u telky a vychutnávala si oběd. Zádrhel nastal, když jsem se ho ptala, jestli se za ním nemám stavit v práci na pokec a on odpověděl, že je mu to docela jedno. Okamžitě mi došlo, v kontextu posledních dní, na čem jsem. Tak jsme to pár zprávami dovedli ke konci a dali si sbohem. Myslela jsem, že to bude bolet trochu víc, ale vlastně v tom ani nebyly žádné velké city, jen touha po těle toho druhého.

Nejvíc ze všeho jsem měla vztek. Vztek, že slíbil upřímnost a nakonec nehrál fér. Navíc na začátku jsem si spolu vydrželi prsát každý den, debatovat o zajímavých věcech a fakt se bavit. Posílal mi do chatu srdíčka a psal mi, že mě má rád. Nechtěl se mnou chodit a mě to bylo jedno. Když je mi s někým fajn, tak nepotřebuju škatulku na to, abych ten vztah mezi námi zařadila. Chtěla jsem být jeho milenkou, ale nikdy k tomu nedošlo. Nebylo kdy. Dohodli jsme se, že dokud nám spolu bude báječně, tak se budeme vídat. A pak jsem to zřejmě jeden večer pokazila, ale v podstatě jsem za to ani nemohla. A od té doby to šlo do kopru.

Když jsem si pak ty poslední zprávy za pár minut ještě jednou přečetla, chtělo se mi zvracet. Doopravdy. Cítila jsem takový ten divný pocit v břiše, tak jsem radši došla na záchod, naklonila se a čekala. Už jsem se chtěla zvednout, že to byl planý poplach, ale v tu chvíli to přišlo. A tak jsem se vyzvracela a šla dojíst zbytek výborné svíčkové s rýží. Došlo mi, že to bylo takové očištění od Kytaristy. Prostě se energie projevila fyzicky. Abyste mi totiž rozumněli, já nezrvacím skoro vůbec. To už mi musí být hodně, ale opravdu hodně zle, abych letěla na záchod. Navíc můj žaludek zvládne skoro jakékoliv jídlo, včetně takových kombinací, jako jsou hranolky se zmrzlinou s čokoládovou polevou od meka. Takže z jídla to být rozhodně nemohlo. Nakonec jsem to prodiskutovala s Cukřenkou a Kytarista je pro mě uzavřená kapitola.

Alespoň se můžu věnovat víc sobě. Snažím se cvičit yogu, ale nejde mi to moc pravidelně. Tak hledám různé způsoby, jak se namotivovat. Mám moc ráda kanál Boho Beautiful. Mají fakt úžasná příjemná a klidná videa, jen se mrkněte. Ta holka je pro mě takovým malým vzorem, kam bych se chtěla dostat se svým tělem, co se týče jeho ohebnosti a svalů. Žádný velký drama, jen zpevnit, protáhnout a posílit, to je můj cíl. Tak jsem si našla její instagram a nechávám se inspirovat pěknými fotkami a je mi fajn. Mám pocit, že něco dělám a mám z toho radost!

Beach, Oceán, Relaxace, Písek, Moře
Takhle dobrá ještě fakt nejsem, ale do konce roku bych mohla být. Věřím tomu! :)
 


Test osobnosti

28. dubna 2018 v 18:37 | Shairin |  Ostatní články
Znáte to. Máte za sebou náročný den, chcete si odpočinout, ale v televizi jako na potvoru nedávají nic zajímavého. Pořady o vaření vám akorát dělají chutě a nekonečné telenovely vás zrovna dvakrát netankují. Tak zapnete počítač a hledáte něco, čím byste si ukrátili dlouhou chvíli. No a pak jako já narazíte díky náhodě na testy osobnosti.
Přes různé články na internetu jsem se takhle proklikala až na web 16Personalities. Když už jsem tam byla, řekla jsem si, proč to nevyzkoušet. Ubezpečení, že výsledky se dozvíte zdarma ještě posílilo mojí zvědavost a už jsem se začala proklikávat množstvím různých otázek.

A jak jsem dopadla? Tady jsou moje výsledky:

Smutný příběh o květinách, aneb zamyšlení nad přístupem některých lidí

22. dubna 2018 v 16:14 | Shairin |  Zamyšlení
Pasqueflower, Květina, Pasque FlowerTak jsem byla nakupovat s mamkou v jednom raději nejmenovaném obchodním řetězci. Nedávno ho předělávali a vypadá to tam celkem k světu.Minule jsem byla i na WC a potěšilo mě, že se ze starých záchodů hrůzy staly pěkné čistě vypadající toalety. Předtím jsem se děsila, čeho všeho se omylem dotknu a co všechno doma budu muset okamžitě hodit do pračky. Teď vypadá celý obchod docela k světu.

O to víc mojí maminku, ale i mě rozpálilo do běla, když jsme uvnitř obchodu hned u vstupu vedle informačního centra viděly umírající květiny.

Pro někoho možná tohle slovní spojení zní zvláštně, ale pro mě prostě vše živé umírá, propřípadě je zesnulo, a jsem schopná se hodinu hádat s (též nejmenovaným) člověkem, že pes, kůň, kočka, květina, - dosaďte libovolné živé stvoření - nechcípne, ani nepojde, ani nezhebne, ale umře.

Tak tedy, hned jako první na ráně, když dojdete do obchodu nakupovat, vidíte umírající květiny. Ať jsme s mamkou šáhli do květináče kterékoliv, byla úlpně na troud suchá. Někreré se držely víc, jiné míň, některé už byly opravdu po smrti, jiné do ní neměly daleko a volaly z posledních sil po trošce vláhy. Bylo nám jich líto, tak jsme šli za paní na informace si stěžovat, že ty kytky jsou úplně vyschlé.
Pani byla docela milá, ale to, co řekla mě překvapilo. Prý je jich tam na krámě pět, ona teď slezla z pokladny, musí tady dodělat nějaké papíry, pak zamete a pak že prý ty květiny zaleje. Ale že se s tím v podstatě nedá nic dělat a uschlé rostliny půjdou do odpisů. Jak prosím?! Do odpisů?! Vždyť ty rostliny za nic nemůžou a bezdůvodně umírají, protože je nikdo není schopen zalít! A že je na krámě jen pět lidí? Tak ať zavolají další zaměstnance, nebo přijmou nové lidi. Ale neříkejte mi, že je takový problém, zalít asi dva nebo tři regály s květinami. To zabere maximálně patnáct minut, víc ne a pak si zase člověk může jít po svém.

Víte, já o sobě sice prohlašuji, že jsem člověk, kterému uschne i kaktus, ale svoje květiny doma se snažím opravdu zalévat a čím jsem starší, tím víc jsem schopní všimnout si, že takříkajíc natahují brka. No, od té doby, co mám kytky v pokoji výhradně ve své péči, mi ještě žádná neuschla a zalévám je pravidelně každou neděli. A funguje to. Tak proč si nemohou všimnout uschlých květin i ostatní lidé? Tím spíš, když jsou jako první na ráně a mají být prodány. Přeci, když chci něco prodat, tak to podle toho musí vypadat ne? Reprezentativně a lákavě.

Pak jsme ještě jeli do zahradnictví, kde jsme také narazili na úplně uschlé mrtvé květiny. Doslova se usmažily na slunci. Chuďátka.

A vrchol celého dnešního dne byl, že před jiným obchodem, tentokrát zverimexem, bylo na asfaltu rozmístěno asi pět květin, na přímém slunci. Vůbec jsem to nechápala, tím spíš, když mi mamka, která se v květinách docela vyzná, pověděla, že tohle jsou rostliny, co potřebují stín.

Vy to chápete?

Já si říkám, jak chce někdo zachraňovat zvířata a planetu, když nejsme schopný postarat se ani o pár rostlinek v supermarketu. Podle mě jsou totiž rostliny stejně živý organismus, jako zvíře nebo člověk a je důležité se o ně starat se stejnou péčí, protože to, že nemluví, nebo nevydávají zvuky ještě neznamená, že nic necítí. Ostatně, je dost studií, které ukazují, že rostliny jsou zajímavé, složité a inteligentní organismy.

A tak se ptám - co si o tom myslíte vy?
Jak byste jednali, být na mém místě. Myslíte si, že kvůli pár uschlým rostlinám na krámě se svět nezboří, nebo za tím také vidíte lidskou hloupost, laxnost a další věci?


Rozkvetlá

17. dubna 2018 v 19:35 | Shairin |  Deníček
Peach Blossom, Květinové Větev, JaroAhojte!
Taky jste si všimli, jak s teplem příroda bují? Z jednoho okna mého pokoje mám výhled na meruňku. Koukám na ní každý den a každý den je rozkvetlejší víc a víc. Ach jak je to jaro nádherné! Nedávno tak krásně pršelo a bylo přitom teplo, tak jsem seděla na okně a kreslila, zatímco jemné kapičky vody dopadaly na můj výtvor. Poprvé jsem se pokusila o autoportét pomocí odrazu v okně. Upřímně se mi moc nepovedl, měla jsem sto chutí tu stránku vytrhnout, ale nakonec jsem se slitovala. Jenom to nesmím nikomu ukázat :D

Minulý týden jsem měla malý propad v mé jinak optimistické náladě. Ale zdá se, že už je vše zase v pořádku.

I přes slib sama sobě, že se nikdo nic konkrétního nedozví o novém člověku, kterého jsem potkala a o kterém jsem se zmínila v tomhle článku, jsem si říkala, že je možná škoda o něm něco nezaznamenat. Dostává tedy přezdívku Kytarista, protože hraje na kytaru. On teda jednou říkal, že hraje i na další, ale kdo si je má pamatovat, že? Těší mě, že na rozdíl od Vodnáře, který se mi důsledně vyhýbá a existuje už jenom v mé paměti, mám aspoň jeho fotku. Tak nějak tajně doufám, že se v kreslení jednou vypracuju na takovou úrověň, že ho budu moc nakreslit a bude to vypadat věrohodně. Kytarista mě teď trochu trápí. Probírám to s Cukřenkou, která jediná o něm ví něco konkrétnějšího, ale na druhou stranu se snažím si z toho moc nedělat, protože mi nepatří a nemám na nic právo, což mezi námi bylo jasné už od začátku. Achjo. Stejně mi to moc nejde a myšlenky se k němu často samovolně stáčí.

Myslím, že navzdory občasným chmurám, se mi čím dál tím líp daří mít dobrou náladu delší čas v kuse. Jsem melancholik mixlý s cholerikem, takže i když bych si přála být veselá nonstop, prostě se občas potýkám s propady. V zimě mi dost pomáhal Modin, ten jsem teď ale z více důvodů brát přestala. Každopádně je to skvělá přírodní věc a myslím, že na zimní temné dny je jako dělaný, takže jestli budu mít na podzim zase pocit, že moc nezvládám a valí se toho na mě nějak moc, tak na něj zase najedu. Ale do tý doby ještě daleko.

Nu, doufám, že i vy se máte krásně!

Tóny kytary

5. dubna 2018 v 16:49 | Shairin |  Básně
Křik a chtíč
To všechno je pryč
Zbylo jen ticho
Pár důvěrně známých tónů kytary
Pohledem dávám Ti tajemné echo

Chci víc než jen být
Náhodným hercem života
Světlem svíce, jež ve tmě se mihotá
Nadějí co zaniká po setmění
Zatímco křičím jména milenců která se s časem mění

Bláznivě padám do neznáma
Marně hledám pevnou půdu pod nohama
Zatímco sním

Na vlně existence

30. března 2018 v 22:26 | Shairin |  Deníček
Žárovka, Přírody, Strom, ZelenáMám se báječně.
Existuju a ono to nějak vychází. Dýchám, snažím se užít si každou chvíli a i když něco občas podělám, mám tak nějak uvnitř dobrý pocit. Sem tam teda nějaký mráček přilítne, ale docela se mi je daří odbourávat, což mě velmi těší!

Potkala jsem nového, zajímavého člověka a je mi s ním krásně!
- Vzkaz pro Němčináře: jestli si myslíš, že o něm někdy někde prozradím něco víc, seš cvok! ;) -

Dokonce jsem ve středu zavolala Vodnáři a po tom všem ho pozvala ven. Od posledního článku měl náš příběh ještě krátkou dohru, která možná nakonec vyustí v zajímavou debatu na živo. Ale to se uvidí.

Včera jsem byla ve městě vyřizovat nějaké osobní věci a tak. Zaskočila jsem do sekáče, protože jsem měla tucha, že budou mít slevy a moje intuice nezklamala! Ulovila jsem tam tři fešné kousky takříkajíc za hubičku. Pěknou etno sukni na jaro a léto, bláznivou košili, která fakt stojí za to, a černý kardigan s dlouhým rukávem. Mám doma teda červený, ale jsem z něj malinko na mašli, takže ten černý se mi perfektně hodí! Sice jsem se cítila trochu provinile, že "rozhazuju", ale to mě rychle přešlo. Mám z nich fakt radost a nemůžu se dočkat, až je vytáhnu někam ven!

Dnešní den mi trochu kazí celkový dojem z velikonočních prázdnin. Je mi totiž zle jak psovi. Dokonce jsem dvakrát zvracela, což u mě není zrovna běžné. Já totiž udržím skoro vše. No, dneska debata s hajzlem nevyšla. Holt kouzlo nemůže fungovat vždy, že.
Alespoň jsem měla dostatek času přemýšlet o svém žebříčku hodnot. Cítím se trochu zvláště, vzhledem k okolnostem z poslední doby, ale uvědomila jsem si, že stojím před něčím, co opravdu stojí za to zažít. Taky nechápu, proč okolo toho dělám takový tyjátr, když vnitřně už jsem se vlastně rozhodla. Myslím, že letošní jaro bude opravdu vzrušující!

Teď večer už je mi trochu líp. Pustila jsem se i do kreslení a vyšel z toho docela pěkný obrázek. Zapnula jsem si k tomu Estase Tonne a pak jsem narazila na úplně dokonalou muziku na yogu a tak celkově na vyladění. Něco takového jsem fakt hledala už hodně dlouho. Je to takové temnější, rituální a zní to opravdu famózně! Jsem z toho naprosto unešená a určitě si to musím zítra pustit k nějaké bohulibé činnosti. Přesně totiž teď koresponduje s mým vnitřním rozpoložením!


Spolu s jarem se ve mě začínají probouzet zemité stránky a často okolo sebe cítím nádech tajemna a poeticky řečeno volání divočiny. Tak pokud mě zrovna nechytne depka, mám se rozhodně krásně! Mám teď takovou energii, že mám v jednom kuse chuť hlubokomyslně filosofovat, kreslit nebo skládat básně, tak třeba se brzy dočkáte nějakého mého skromného výtvoru...
Nádech, výdech.
Omamná vůně jí zalkla.
Oči otevřela do široka a černé zorničky byly veliké.
Vzrušený pohled a tep splašeného srdce mluvil jasně.
Dech se jí chvěl, když cítila ten krásný dotek.
Smyslný hlas jemných vzdechů rezonoval jejím tělem.
Byla. Prostě jenom byla a přítomnost jí zcela pohltila.

Nepotřebuju ke svému životu ty, co o mě nestojí

13. března 2018 v 19:28 | Shairin |  Deníček
Výsledek obrázku pro zrada
Víte, já jsem hodně, ale opravdu HODNĚ tolerantní člověk (nebo taky prostě hloupá). Ve všech směrech. A i když se s lidmi už nechci z různých důvodů stýkat, stále se s nimi snažím vycházet dobře, nebo se alespoň tolerovat, pokud to jen trochu jde. Ale co je moc, to už je příliš.

S Vodnářem to nějak nevyšlo.
Tož, když vám člověk řekne, že vás miluje, dvakrát vám slíbí že na beton zavolá (podruhé to slíbí potom, co poprvé nezavolal a dodá, že příjde s omluvou), ještě zhruba poví kdy a prý že někam půjdeme a pak se neozve ani po dvou a půl týdnu, tak je něco hodně špatně. Tím spíš, když sms spolkne tak dvě minuty času a skoro nic nestojí. Chápejte, já nepotřebuji dlouhé litánie. Mně stačí napsat alespoň fň jako vysvětlení.
Já unesu všechno, pokud se mi to řekne narovinu (a alespoň trochu s citem). Ale ono ne. Tak ne no. Já měla zájem, snahu, ale nehodlám plýtvat svým časem, když protistrana evidentně nemá zájem. Jo, mrzelo mě to. Nebolelo to sice tak, jak jsem čekala, ale i tak jsem to dost řešila s Cukřenkou. Teď jenom čekám, kdy na sebe s Vodnářem narazíme. A jsem dost zvědavá na jeho reakci. Zkrátka kondomy pokračují do dalšího kola =D

Taky jsem měla jít ven minulý týden ještě s jednou holkou.
Napsala jsem o ní báseň Ona, z doby, kdy jsem si myslela, že nemá zájem. Zklamala mě už několikrát, takže to, že nepřišla teď dvakrát naposled, podruhé bez jediného slova vysvětlení mě už ani nepřekvapilo. Nechalo mě to naprosto chladnou, protože od ní už nic spešl neočekávám. A po tomhle dvákrát ne. Dokonce jsme se dnes potkaly. Usmála se na mě tím svým okouzlujícím způsobem a neřekla nic. Vzájemný pohled do očí nevypovídal ani o náznaku omluvy nebo alespoň snahy o vysvětlení. Zkrátka ticho po pěšině. A víte co? Mě její vysvětlení už ani nezajímá. Prostě - Co zbylo jediné, je její tvář.

Nepotřebuju ke svému životu ty, co o mě nestojí!

Ale i tak, snažím se mít báječně. A to i přes to, že se na mě navalilo nějak moc věcí najednou. Kromě školy potřebuju zapracovat na různých místech svého já. A to je setsakra těžká práce. Však to znáte, zamést před vlastním prahem dá vždy nejvíc práce. A mít věci tak, jak je chcete mít, je snad ještě težší. Ale vlastně z toho mám radost. Dokážu vidět svoje chyby a dokážu si je připustit. To je půlka úspěchu, ne?

Dospělá

23. února 2018 v 18:06 | Shairin |  Deníček
Nedávno jsem oslavila svoje osmnácté narozeniny.

Mám se báječně, jenom se nějak nemám ke psaní.

Tak odpusťe, pokud o mně teď nějakou dobu, mimo komentáře neuslyšíte....

Kam dál

Založeno : 29.01.2016
E-mail : amon21@seznam.cz
•••
Blog NENÍ aktivní
•••
Desing © Shairin 2017
•••
Odkaz na autory/zdroje obrázků v článcíh zobrazíte kliknutím na obrázek.
V případě, že obrázek neobsahuje odkaz, je mým dílem.
•••
Na veškerý obsah blogu se vztahují autorská práva. Kopírování bez souhlasu majitelky stránek je přísně zakázáno !
•••
© amon21.blog.cz 2018